Banka nesmí trestat za předčasné splacení hypotéky

Právní věta:
Stavební spořitelna Modrá pyramida ze skupiny Komerční banky prohrála u soudu spor s klientem o poplatek ve výši několika desítek tisíc korun při předčasném splacení hypotéky. Jde o první soudní verdikt ve výkladu zákona, který zůstává nejasný už několik let a přinesl bankám stovky stížností.

Komentář:
Pro právní posouzení věci je rozhodné zejména znění ust. § 117 odst. 1 a 2 SpotřÚv. Právo žalobce na to, aby mohl zcela splatit spotřebitelský úvěr na bydlení, nelze nijak ze strany poskytovatele úvěru omezit. Poskytovatel úvěru v takovém případě nemůže požadovat po spotřebiteli úroky a další náklady, které by jinak byl povinen platit, kdyby k předčasnému splacení nedošlo, a to za období počínaje dnem, kdy k předčasnému splacení došlo. Toto právo žalobce využil a žalovaná mu v tom nijak nebránila. Oproti tomu má pak poskytovatel úvěru právo pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením. O tom, jakého druhu tyto náklady jsou, ustanovení nic bližšího neříká a více nelze zjistit, ani z následujících odstavců ustanovení. Ustanovení bodu 66 preambule ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/17 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008 /48/ a 2013 /36/ a nařízení (EU) č. 1093/2010 (dále jen„ směrnice 2014/17“) k tomu uvádí, že„ (v ) podmínkách členských států může být stanoveno, že věřitel má nárok na spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru. Pokud členské státy stanoví, že věřitel nárok na odškodnění má, mělo by jít o spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru v souladu s vnitrostátními pravidly pro odškodnění. Odškodnění by nemělo převýšit finanční ztrátu věřitele.“ Část textu Důvodové zprávy k SpotřÚv, které se dovolává žalovaná, uvádí, že„ věřitel má současně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přímo spojených s předčasným splacením úvěru (odškodnění). Toto odškodnění by mělo zahrnovat i náklady vynaložené v souvislosti s obstaráním peněz na poskytnutí spotřebitelského úvěru. Účelně vynaloženým nákladem může být i část provize vyplacené zprostředkovateli, pokud náklad v podobě provize byl vynaložen účelně (např. proto, že výše provize je obvyklá na daném trhu a proto, že většina produktů na daném trhu je prodávána pomocí externí, nikoli interní sítě). Výpočet odškodnění, na něž má věřitel právo, musí být průhledný a srozumitelný spotřebiteli již v předsmluvní fázi a v každém případně v průběhu plnění úvěrové smlouvy.“ Žalovaná dále poukazovala na Závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace (RIA), k návrhu zákona o úvěru pro spotřebitele, a to konkrétně na část F64 (právo věřitele na odškodnění, na str. 84 – 89, dále na předložené právní stanovisko JUDr. [anonymizováno], dále na část Vypořádání připomínek k materiálu Návrh zákona o úvěru pro spotřebitele, a to konkrétně na vypořádání připomínky č. 171 České bankovní asociace na str. 40 materiálu. K právnímu stanovisku JUDr. [anonymizováno] soud nijak nepřihlížel, neboť právní posouzení věci náleží toliko soudu. Pokud jde o další dokumenty z připomínkového řízení, pak je soud přijal toliko jako informaci o průběhu vypořádávání připomínek k návrhu SpotřÚv, nicméně tyto dokumenty nemají žádnou skutkovou ani právní relevanci, neboť vyjadřují toliko stanoviska zainteresovaných subjektů v legislativním procesu, případně způsob, jakým bylo dosaženo shody či kompromisu. Nejedná se však o dokument, ke kterému by soud mohl byť jen přihlížet, neboť při nalézání práva není z hlediska vnitrostátních pramenů práva vázán ničím, co má nižší právní sílu než zákon. Jediným dokumentem, ke kterému soud v souladu s konstantní judikaturou při výkladu zákonných norem přihlíží, je důvodová zpráva, která tvoří součást vládního návrhu zákona. Jejím účelem však není jednotlivá ustanovení vykládat ani v rovině autorského výkladu, neboť jejím zpracovatelem je gesční ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, tedy orgán moci výkonné. Zvláštní část důvodové zprávy, na níž žalovaná odkázala, obsahuje odůvodnění jednotlivých navrhovaných ustanovení zákona, vysvětlení jejich účelu, principů, nezbytnosti, případně obsahuje i srovnání s platným právním stavem (srov. čl. 9 odst. 4 Legislativních pravidel vlády). Pro soud je však závazný text právních předpisů, nikoli text důvodové zprávy. Důvodová zpráva sice pomáhá přiblížit úmysl zákonodárce, ovšem i ten je jen jedním z výkladových vodítek, k nimž soud přihlíží, a nikoli vodítkem jediným (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 21.1.2022, č.j. 10 As 26/2021-50, veřejně dostupné z www.nssoud.cz). Rovněž Ústavní soud je toho názoru, že„(v ) případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“ (srov. plenární nález Ústavního soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. Pl ÚS-st. 1/96, srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2008, sp.zn. 30 Cdo 2565/2007, či další rozvedení této myšlenky v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2012, sp.zn. 29 Cdo 300/2010). V této souvislosti považuje soud za vhodné připomenout závěry nauky, že„ není důležité, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. co lze vyčíst ze slov zákona.“ (srov. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995, s. 171). Žalovaná se tak nemůže dovolávat ani tvrzeného úmyslu zákonodárce, který však opírá pouze o text důvodové zprávy, kterému však text zákonného ustanovení SpotřÚv neodpovídá a přiléhavější by tak bylo spíše konstatování, že důvodová zpráva nevyjadřuje ani tak úmysl zákonodárce jako spíše přání předkladatele zákona. K žalovanou předloženému obsáhlému seznamu judikatury k významu důvodové zprávy při výkladu ustanovení právních předpisů soud uvádí, že nijak roli důvodových zpráv při výkladu textu zákona nezpochybňuje. Důvodová zpráva může napomoci při výkladu použitých pojmů, může být doplňujícím vodítkem při hledání správného významu textu zákona a při hledání pravého smyslu a účelu právní normy. Je však třeba míst stále na paměti, že jde o materiál podpůrný, neboť soud je vázán textem zákona a nikoli textem důvodové zprávy. Jinými slovy, důvodová zpráva je dobře použitelná tam, kde její znění z textu zákona vychází a jej vykládá, nikoli tam, kde důvodová zpráva má tendence spíše obsah doprovázejícího ustanovení rozšiřovat, doplňovat, přikládat mu jiný smysl v samotném textu zákonného ustanovení nevyslovený, tedy všude tam, kde důvodová zpráva překročí to, co bylo do zákonného ustanovení vtěleno, od textu zákona se odloučí a nelze pak již v ní nalézt ani tak úmysl zákonodárce, jak by mělo být zákonné ustanovení chápáno a vyloženo, ale přání zpracovatele důvodové zprávy. Takto se soudu jeví i část textu důvodové zprávy, jíž se žalovaná dovolává a v níž dochází k záměně pojmů náhrada nákladů a odškodnění, což pojmy navzájem zaměnitelné nejsou. Takto pojatou důvodovou zprávu pak nelze použít jako vodítko při výkladu normativního textu § 117 odst. 2 SpotřÚv, neboť pokud měl mít věřitel v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru právo na odškodnění, muselo by to být v textu zákona uvedeno.

Žalovaná se nemůže vůči žalobkyni dovolávat ani přímého účinku směrnice, jinými slovy požadovat, aby soud aplikoval přímo čl. 25 odst. 3 směrnice 2014/17, jehož první věta stanoví, že„ (č) lenské státy mohou stanovit, že věřitel má v odůvodněných případech nárok na spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, avšak nesmí uložit spotřebiteli sankci.“ Ve směrnici je použit pojem„ spravedlivé a objektivní odškodnění“, zatímco § 117 odst. 2 SpotřÚv hovoří o„ účelně vynaložených nákladech“. Tento závěr o správnosti překladu textu směrnice plyne i z porovnání dalších soudu srozumitelných jazykových verzí čl. 25 odst. 1 věty první dotčené směrnice. V anglické verzi je použito spojení„ fair and objective compensation“, ve španělské jazykové verzi„ una compensación justa y objetiva“ a v německé jazykové verzi„ eine angemessene und objektive Entschädigung“. V rozsudku 152/84 Marshall tehdejší Soudní dvůr Společenství judikoval zákaz horizontálního přímého účinku případně nenáležitě transponovaných směrnic (tzn. zákaz možnosti jednotlivců dovolávat se přímé aplikace směrnic vůči jiným jednotlivcům), tak i sestupný vertikální přímý účinek (tedy možnost státních subjektů dovolávat se přímé aplikace směrnic vůči jednotlivcům), neboť„ … směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat.“ Soudní dvůr přijal argumentaci Velké Británie a uznal, že je možné dovolávat se přímého účinku směrnic dle čl. 189 SEHS (nyní čl. 288 SFEU) pouze vůči členským státům a ne vůči jiným jednotlivcům. Tento závěr pak později Soudní dvůr utvrdil rozhodnutím ve věci C -91/92 Dori, když uvedl, že udělení horizontálního přímého účinku směrnicím není možné, neboť by tím byl setřen rozdíl mezi nařízením a směrnicí. Zákaz přímého horizontálního účinku Soudní dvůr dále potvrdil v rozsudku C -397-403/01 Pfeiffer. V této věci Soudní dvůr nepřipustil tzv. substituční horizontální přímý účinek směrnic, tedy situaci, kdy dojde k aplikaci směrnice na místo s ní neslučitelného vnitrostátního předpisu (pozitivní přímá aplikace) ani horizontální přímý účinek výlukový, tedy situaci, pokud je směrnice aplikována pouze a jen pro účely dosažení neaplikace s ní neslučitelného vnitrostátního předpisu (negativní přímá aplikace). Požadavek žalované na tzv. eurokonformní výklad je tak v přímém rozporu s představenou judikaturou Soudního dvora EU. Je proto vyloučeno, aby soud ignoroval text zákona a upřednostnil text směrnice.

Žalovaná se proti žalobci coby spotřebiteli nemůže úspěšně dovolat ani principu in dubio pro libertate. Tohoto principu by se žalovaná mohla dovolat typicky vůči státnímu orgánu, neboť jde o interpretační pravidlo vycházející z principu materiálního právního státu, vyjádřeného v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Jde tak o výkladové pravidlo nastupující v případe pochybností o výkladu ustanovení veřejného práva. Jelikož i žalobce má nárok na interpretaci uvedeného pravidla v jeho prospěch, je takové pravidlo ve sporu mezi účastníky, jimž oběma svědčí, nepoužitelné. Výklad, který zastává Česká národní banka při výkladu rozhodných ustanovení z hlediska výkonu její působnosti a pravomoci v oblasti regulace bankovního trhu, není pro soud nikterak závazný, nadto se jedná o výklad provedený na poli práva veřejného z tohoto hlediska, zda žalovaná naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupky, zatímco v nyní souzené věci jde o spor o soukromé právo. Soud i při jednáních dal účastníkům na srozuměnou, že žalobcem navržený a provedený důkaz předmětným rozhodnutím ČNB je prováděn toliko ke zjištění, že se ČNB uvedenou otázkou zabývala. Stejně tak soud sice provedl důkaz odborným stanoviskem doc. [příjmení], nicméně z něj poté žádné pro posouzení věci podstatné skutečnosti nezjistil. Nadto, již v odpovědi na první položenou otázku doc. [příjmení] vychází z předpokladu, že primárně jsou úvěry na bydlení poskytovány z cizích zdrojů, zatímco žalovaná namítala, že peněžní prostředky obstarala z vkladů účastníků stavebního spoření, tedy formálně ze zdrojů vlastních. Není tak ani jasné, zda jsou závěry odborného stanoviska vůbec použitelné na řešený případ. Ať tak či tak, soud se při výkladu právních předpisů neřídí tím, jaký dopad by případně ten či jiný výklad měl na finanční trh či způsob poskytování úvěrů. Soud se řídí při nalézání práva obecně uznávanými metodami výkladu, mezi něž zohledňování ekonomických dopadů přijatého výkladu rozhodně nepatří.

Pokud jde o žalovanou požadovaný systematický výklad celého ustanovení § 117 SpotřÚv, pak soud předně předesílá, že se žalovaná současně domáhá aplikace § 2 odst. 2 o.z., tedy že primární výkladovou metodou je vlastní smysl slov zákona ve vzájemné souvislosti a jasný úmysl zákonodárce. Soud si občasné protichůdnosti argumentace žalované již povšiml, když se vyjadřoval k jejímu požadavku na aplikaci principu in dubio pro libertatem, který je však doménou práva veřejného, při výkladu § 117 SpotřÚv, přičemž žalobkyně poté na jiných místech argumentuje tím, že jde o součást práva soukromého a domáhá se aplikace § 2 odst. 2 o.z. Rovněž požadavek žalované na tzv. eurokonkformní výkladu je v přímém rozporu s konstantní judikaturou Soudního dvora EU, který přímý horizontální účinek směrnice výslovně zapovídá. Soud se zabýval tím, zda jím zastávaný výklad činí z následujících odstavců § 117 ustanovení nelogická či nepoužitelná. Soud by byl z tohoto hlediska povinen přihlédnout k systematickému začlenění interpretovaného ustanovení do souvislostí ostatních ustanovení z hlediska maximy jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu jen pokud by jím zastávaný výklad zcela zjevně nekorespondoval se smyslem a účelem ostatních ustanovení, v tomto případě dalších odstavců § 117 SpotřÚv. K takovému závěru však soud nedospěl. Pokud pojem„ účelně vynaložených nákladů“ žalovaná redukuje toliko na administrativní náklady, a na tomto základě se pak snaží zjevným užitím argumentace per reductione ad absurdum dospět k závěru o nelogičnosti existence odstavců 3 až 6 v ustanovení § 117 SpotřÚv a z toho dovozovat závěr o správnosti jí zastávaného výkladu § 117 odst. 2 SpotřÚv, soud takové argumentaci nepřisvědčuje. Jednak se tato redukce nákladů na toliko administrativní náklady míjí s tím, co tvrdil žalobce. Žalobce sice uznal žalovanou vyčíslené administrativní náklady a o ně se spor nevede, nicméně současně opakovaně uvedl, že si dovede představit i další opodstatněné náklady vzniklé v souvislosti s předčasným splacením úvěru. Není však jeho povinností v tomto řízení ani tvrdit, jaké náklady by to měly být. Není ani úkolem soudu v tomto řízení vypočítávat veškeré v úvahu přicházející náklady, které věřiteli v souvislosti s předčasný splacením spotřebitelského úvěru ze strany spotřebitele mohou vznikat. Na tomto půdorysu pak jsou pak zcela v rovině spekulací úvahy žalované o tom, proč z důvodů uvedených v § 117 odst. 3 SpotřÚv věřitel náhradu nákladů požadovat nesmí, či proč podle § 117 odst. 5 SpotřÚv nesmí náhrada nákladů přesáhnout určitou částku. Nadto soud ani v konečném důsledku nepotřeboval aplikovat další odstavce ust. § 117 SpotřÚv, když v zásadě zcela postačilo aplikovat a interpretovat znění ust. § 117 odst. 2 SpotřÚv.

29. Ze znění ust. § 117 odst. 2 SpotřÚv vyplývá, že v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení žalobcem měla žalovaná coby věřitel nárok na náhradu je těch nákladů, které 1) žalované vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením úvěru, 2) byly účelné a 3) byly nutné. Soud předesílá, že žalované nenáleží v souvislosti s předčasným splacením náhrada škody, či odškodnění, náleží jí v souladu se zákonem toliko náhrada nákladů, které jí vznikly. Skutečnost, že tyto pojmy i občanský zákoník rozlišuje, plyne například ze znění § 2908 o.z., kdy i na jiných místech občanský zákoník používá pojem„ účelně vynaložené náklady“. Tyto náklady musí vzniknout v přímé příčinné souvislosti s předčasným splacením úvěru, tedy náklady žalované musely být přímým následkem právního jednání žalobce, tedy jeho jednání a vzniklé náklady (nikoli případná škoda) musely být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Jinými slovy, nebýt předčasného splacení spotřebitelského úvěru žalobcem, ke vzniku nákladů žalované by nedošlo (conditio sine qua non, srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Již na tomto místě je zjevné, že nemůže obstát argument žalované, že v příčinné souvislosti jí vznikly náklady spočívající v marně vynaložených nákladech na cenu zdrojů, z nichž žalovaná úvěr žalobce financovala, představovanou průměrnou úrokovou sazbu všech klientských vkladů u žalované v době sjednání pevné zápůjční úrokové sazby se žalobcem podle smlouvy o úvěru, která byla aplikována na částku předčasně splacené jistiny spotřebitelského úvěru za dobu od předčasného splacení do konce platnosti pevné zápůjční úrokové sazby. Je zcela zjevné, že tyto náklady již žalovaná vynaložila dříve, než se žalobce rozhodl úvěr předčasně splatit, tedy nejde o náklad, které by žalovaná jinak neměla a vznikl by až v důsledku předčasného splacení úvěru žalobcem. Rovněž zde chybí i příčinná souvislost, neboť povinnost žalované vyplácet účastníkům stavebního spoření úroky z jejich vkladů jí plyne na základě smluv, které s těmito účastníky uzavírá bez ohledu na to, zda se žalobce rozhodl úvěr předčasně splatit. Žalovaná se tak dle soudu ve skutečnosti domáhá odškodnění v širším smyslu patrně za očekávaný zisk, který nenastal v důsledku toho, že žalovaný realizoval své zákonné právo žalovanou poskytnutý úvěr předčasně splatit. Pro posouzení věci je však zásadní, že částka 46 000 Kč, kterou žalovaná po žalobci v souvislosti s jeho rozhodnutím předčasně splatit poskytnutý spotřebitelský úvěr na bydlení požadovala, nepředstavuje náklady, které by žalované vznikly v příčinné souvislosti s předčasným splacením, když se jedná o náklad, který žalovaná vynaložila již dříve a nemůže jej tak po žalobci s oporou v § 117 odst. 2 SpotřÚv požadovat. Neobstojí rovněž poukaz žalované, že povinnost žalobce vyplynula z uzavřené smlouvy o úvěru s poukazem na VÚP. Ustanovení § 117 odst. 1 SpotřÚv je kogentním ustanovením, od něhož není možné se smluvním ujednáním odchýlit. Proto je takové ustanovení pro rozpor § 117 odst. 1 SpotřÚv neplatné, neboť není dáno vůli stran, aby si smluvně ujednali, co vše se bude považovat za účelně vynaložené náklady, ale jak plyne i ze shora citované preambule ke směrnici 2017/14, mohou tak stanovit členské státy ve svých právních předpisech. Tím méně proto mohla žalovaná částku 46 000 Kč požadovat na základě smluvního ujednání se žalobcem, když je však pro rozpor s tímto zákonným ustanovením pro jeho kogentnost a z toho vyplývající aplikační neodvratitelnost neplatné. Soud nijak nezpochybňuje, že o náklady, které žalovaná v širších souvislostech a v širším časovém horizontu v souvislosti s poskytnutím úvěru žalobci měla, jít mohlo, v žádném případě je však nelze považovat za vynaložené v souvislosti s předčasným splacením úvěru žalobcem. Jelikož není splněna již první podmínka oprávněnosti částky požadované žalovanou, soud se již dále nezabýval splněním dalších dvou podmínek, tedy jejich nutnosti a účelnosti.

30. Pokud by se snad ze strany žalované mělo jednat o smluvní sankci za předčasné splacení úvěru, pak je soud předně toho názoru, že § 117 SpotřÚv vylučuje, aby v souvislosti s předčasným splacením úvěru byl spotřebitel jakkoli omezován, tím méně podroben jakýmkoli sankcím, což ostatně soud již výše předeslal. Věřitel má v této souvislosti nárok toliko na náhradu nutných a účelně vynaložených nákladů. Nadto, v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2012, sp.zn. I.ÚS 3512/11).

31. Závěrem soud poukazuje na závěr Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 23.11.2017, sp.zn. I.ÚS 2063/17, z něhož plyne pro interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, závěr pro obecné soudy, které musí respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. I kdyby proto rozhodná zákonná ustanovení připouštěla vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

32. Soud proto dospěl k závěru, že částku 46 000 Kč žalovaná po žalobci požadovala v rozporu s kogentní právní úpravou § 117 odst. 2 SpotřÚv, tedy bez právního důvodu. V důsledku toho se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a v tomto rozsahu je žalovaná povinna částku, kterou po žalobci bez právního důvodu požadovala, žalobci vydat (srov. § 2991 a 2993 o.z.).

Citace ze zdroje: Rozhodnutí Obvodního soud pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 77/2021-129, ze dne 5. 8. 2022

Categories: Zajimavosti

Comments are closed.


Kompletní právní servis v oblasti hmotného i procesního občanského (též civilního) práva. Sepis a právní posouzení občanskoprávních smluv (smlouva kupní, darovací smlouva, směnná smlouva, nájemní smlouva, smlouva o dílo, smlouva o půjčce, inominátní smlouvy apod.) Vymáhání nároků vzniklých z občanskoprávních smluv. Poradenství ve věci společného jmění manželů. Právní služby ve věci vymáhání pohledávek (smlouvy o postoupení pohledávky, smlouvy o převzetí dluhu, smlouvy o zajišťovacím převodu práva apod., žaloby na zaplacení pohledávky, předběžná opatření soudu atd.)
V této oblasti práva máme rozsáhlé zkušenosti se smluvní agendou v rámci obchodněprávních vztahů, dále poskytujeme právní služby ve všech oblastech korporátního práva. K pravidelně poskytovaným službám patří zakládání obchodních společností, konání valných hromad, zvyšování a snižování základního kapitálu, kompletní řešení rejstříkové agendy.
Většina našich klientů se dříve nebo později dostane do kontaktu s právem nemovitostí. V tomto okamžiku jsme připraveni poskytnout své služby jak v rámci rozsáhlých developerských projektů, tak při přípravě a revizi smluv týkajících se prodeje, darování, zřízení zástavního práva, věcného břemene, nájmu či podnájmu nemovitostí. Samozřejmostí je zajištění podpory v navazujícím katastrálním řízení.
Zajistíme smluvní krytí při převodu družstevních práv, uplatnění nároků vyplývajících v členství v družstvu, pronájmy bytových a nebytových prostor a další služby, jako zastupování u soudu ve všech typech sporů, týkajících se bytového práva. Převody bytů v osobním vlastnictví (koupě a prodej, darování, směny, vypořádání spoluvlastnictví); výměny bytů; vyklizení bytů a nebytových prostor; řešení situací společenství vlastníků jednotek
Vypracujeme smlouvy o výstavbě, smlouvy o dílo (rodinné domy, průmyslové areály, rekonstrukce a opravy), právně ošetříme veškeré kroky při realizaci developerských projektů. navržení optimální smluvní struktury. Příprava a vyjednávání smluv (jak dle obchodního tak i občanského práva),asistence při zajišťování plnění povinností smluvních stran, poradenství při smírném řešení možných sporů
Poskytujeme mimosoudní či soudní vymáhání pohledávek i případné exekuce dluhů. Využíváme moderní metody vymáhání, elektronické platební rozkazy, spolupracujeme s několika exekutory. Náklady právního zastoupení vymáháme na dlužníkovi. Naše služby jsou nejen kvalitnější a bezpečnější než služby vymahačských firem, ale také výrazně levnější.
Pomůžeme Vám orientovat se v oblasti insolvenčního a konkursního práva, navrhneme optimální způsob řešení úpadku. Zpracujeme potřebné podklady pro podání insolvenčnímu soudu, právně Vás zastoupíme při jednání s insolvenčními správci a správci konkurzních podstat. Řešíme incidenčních sporů, připravujeme přihlášky pohledávek do insolvenčního řízení, žaloby na vyloučení věcí z majetkové podstaty. Zastupujeme v insolvenčních a konkurzních řízeních jak věřitele, tak dlužníky.
Poskytujeme právní pomoc v oblasti vymáhání pohledávek ve všech typech řízení. Svým klientům nabízíme kompletní služby správy pohledávek – při vymáhání dluhů za Vás vyřídíme nepříjemnou komunikaci s dlužníkem, podnikneme potřebné právní kroky od výzvy k úhradě pohledávky až po kontrolu plnění pohledávky dlužníkem. Při vymáhání pohledávek Vás zastoupíme v exekučním řízení či při realizaci Vašich nároků v aukcích a dražbách. Zkrátka uděláme vše v mezích zákona pro to, abyste získali své peníze zpět.
Jsme připraveni hájit Vaše zájmy v soudních, správních a rozhodčích řízeních. Poskytujeme poradenství a právní pomoc účastníkům soudních a správních řízení – kompletní příprava podkladů pro řízení, sepsání žaloby, odvolání, kasační stížnosti. Zastupování u soudů a mimosoudních řízení, arbitráže.
Od 1. ledna 2014 platí Nový občanský zákoník